Prznění pohádek

Pykové království

24. října 2018 v 1:34
Mladý muž, ve věku blíže neznámém jednoho pošmourného večera, po cestě z fesťáku potřeboval akutně na malou. I vydal se k veřejným záchodkům, otevřel kabinku a za omylem nezamčenými dveřmi nalezl jiného, ušmudlaného mladíka, jak údajně seká "led" na záchodovém prkýnku svou kartičkou zdravotní pojišťovny.

V jednom nedalekém království se dvěma perfektně normálním rodičům narodily dvě perfektně narušené děti. To starší byla blonďatá dívenka jménem Alza, její mladší sestra, Anče, byla přírodní zrzka a nikdo v království nepobíral, jak je to možné, jelikož královna byla bruneta a pan král blonďák...
Anča s Alzou měly krásný sourozenecký vztah. Praly se o jídlo, panenky, dělaly si naschvály, jakože si při běhu podrážely nohy, sváděly vše na tu druhou a navzájem na sebe žalovaly.
Alza měla zvláštní schopnost. Uměla totiž z ruky vykouzlit sníh, a na co nešikovně sáhla, to zmrazila. Jednoho dne si hrála s Ančou ve sklepeních hradu, kde vyčarovala velkou sjezdovou dráhu, kterou by v Alpách mohli závidět. Když Anča sněhové kopce potřetí sjížděla, spadla ze saní a zabořila se hlavou přímo do hromady sněhu. Zpanikařila a nadechla se...a pak tři dny nešla spát.
Rodiče si samozřejmě všimlii, že jejich šestiletá dcera při čtení pohádky usínání jen předstírá, a začali pátrat po odpovědích. Jelikož měli ještě z mládí toxickou psychózu, která jim zůstala i po deseti letech abstinence, jejich celý hrad byl paranoidně prošpikován skrytými kamerami, štěnicemi a kulomety proti dronům, které se záhadně objevují jen v noci a velmi nápadně svítí na obloze.
Zjistili tedy, že před třemi dny, kdy si Anča hrála s Alzou se jí po pádu do sněhu rozšířily zornice. Ano, kamery byly v rozlišení 4K. Král s královnou, kteří prosmažili mládí okamžitě identifikovali problém. Došlo jim, že problémem je spontánní varna párna uvnitř jejich starší dcery Alzy. Sice měli chutě jak kráva, ale zachovali se jako rodiče a vyhledali pomoc jejich známého bývalého streetworkera. Ten jim poradil, ať Alze znemožní používat ruce, tedy ať ji nechají si střílet tak dlouho, dokud o ně nepřijde. Rodiče pohoršeně streetworkera zavrhli, avšak z jeho rady si přeci jen vzali inspiraci. Alze nasadili rukavice, které jí znemožnily čarovat sníh, led, párno, no však víte. Tyto rukavice nemohla nikdy sundat. A jelikož rukavice byly fakt hezké, a Alza byla tak trochu fiflena, tak je ani sundávat nechtěla.
O pár dní později rodiče museli odjet na služební cestu lodí do království na vzdáleném ostrově, ale měli smůlu, a tak je jedna z velkých vln, které loď potopily, naředila a spláchla, jako by byli nějaký poděl, který skončil v záchodové míse.
Čas šel dál a sestry dospěly do věku, ve kterém neurození rodiče již vyhazují své potomstvo z domu...tedy, do světa, a mezitím, co z Alzy se vyklubala neskutečná asociální podivínka, její sestra Anče trpěla ADHD a toužila po společnosti lidí jakéhokoliv vyznání, rasy, orientace či barvy a přítomnosti vlasů, ale její období experimentování s krajní pravicí necháme stranou. Již delší dobu ji však přitahovaly drogy, zvláště po shlédnutí filmu My děti ze stanice ZOO, na který se poprvé podívala ve své naivitě s tím, že má opravdu ráda zvířátka. Od té doby snila o příteli, který by byl feťák jako Detlef a spolu by si prostitucí vydělávali na herák.
Do království jednoho dne přijel Heinz, který když uviděl Anču, zrudnul ve tváři jako kečup. Představil se a Anče z něj byla hned jelen. To ještě umocnilo, když jí řekl, že je v zemi ze které přichází velkým dealerem, který je žádaný všemi smažkami...a rekreačně i abstinenty.
Anča se okamžitě zamilovala a s Heinzem si dokonce dala svou první čáru párna. Najednou si vzpomněla na incident z dětství, a došlo jí, co se tenkrát stalo. To, co se s ní dělo nyní však byl slabý odvar toho, co si pamatuje z dřívějška, z čehož prostě nevěděla, protože je to prý "top kvalita. 10 z 10." S Heinzem začala plánovat velkou feťáckou budoucnost. Když se o tom dozvěděla její sestra Alza (použitím stalkovacího systému zděděného od rodičů), vzteky chtěla něco rozbít, ale protože si nechtěla poškodit své rukavice, sundala si je. Pak chvíli prskala vzteky, než ze své ruky vyprskla velkou sněhovou vločku, následovanou milionem dalších. A protože byla žárlivá a chtěla mít svou sestru jen a jen pro sebe, zdrhla pryč a doufala, že se Anči bude stýskat tak moc, že ji půjde hledat.
Doběhla až do hor, kde byl sníh přirozený i bez jejích schopností a tam si postavila vlastní palác celý z ledu. A protože už jí došlo, co je její sníh zač, prozpěvovala si u toho písničku, z níž ještě o rok později bude uchcávat jak cílová skupina, tak její emotivní maminky.
Na samotě v noci vyrábím sníh,
Třpytí se vždy v úsvitech.
Ten třpyt mi velmi známý je,
Trochu sněhu dám na plech.
Brát za gram litr, prodávat moudře taky těm,
Kdo poděl nepoznaj, ač je to s podivem.
Já byla od dětství vězněná,
"Skrývej ty drogy, nejsi dost zkušená."
Pár v žilách děr,
To všichni chcou,
Vstříc párnu jdou.
Najednou, najednou
chci odhalit varnu svou!
Najednou, najednou
Se mnou už nevyjebou.
Kdo si dá?
Buchnou a nebo sklem?
Dnes se vypřendám.
Sjet se podělem přece nepůjdem.
Ze závislostí války,
Se cesta dlouhá zdá.
Že prý: "Já to zvládnu!"
Přitom jsem bezmocná.
Já sjedu se, ať mocná jsem
Myslím že dnešek je tím dnem,
Kdy lajnu na stole chci mít,
Párno žít.
Najednou, najednou
Sjetá jsem, stojím na nohou.
Najednou, najednou
Mé drogy kvalitní jsou.
Kdo si dá?
Píst stlač...jsi sráč.
Na stavech ulétám.
Moc jsem a tak dám další
V množství neznámém
Ve mně dál se párno vaří
V krystalcích s chemismradem.
Mé myšlenky se tříští,
Jen jedna smysl má,
Že dnes mi závislost
Na párnu začíná!
Najednou, najednou
Můj sníh dává mi sílu svou,
Najednou, najednou
Všechny dávky mi najedou.
Kdo prachy dá,
Ten může brát fet můj!
Pykouř já rozmetám.
Radši si to do žíly aplikuj.

Mezitím v království se Anče dozvěděla, že Heinz není žádný velký dealer, ale pouhý propoj mezi jedním dealerem, kterého znal od základky a jeho příbuzným, majitelem velké firmy na kečupy. Tak se na něj vykašlala a odešla hledat jak Alzu, tak svou vysněnou feťáckou kariéru.
Z ničeho nic, když si odskočila do blízkého nočního klubu na toaletu, aby se neposrala z té zimy venku, narazila na záhadného mladíka, očividně feťáka, který si dával lajnu přímo na WC prkýnku kabinky, kterou se ani neobtěžoval zavřít.
"Co to děláš?" Zeptala se Anče fascinovaně, když pochopila, že je ten týpek už očividně dost mimo.
"Sekám led. Hehehe. Jeho prodejem si vydělávám, když zrovna není fesťáková sezóna, ale feťáková." Popotáhl mimoděk nosem. "Jsem člen skupiny Kryštof, říkej mi třeba Kryštof." Natáhl k ní ruku, aby si jimi mohli potřást, ale zapomněl, že v ní má ještě pořád svůj občanský průkaz, kterým sekal led na drobnější krystalky. Připomnělo mu to zážitek z mládí, kdy na záchodě potkal týpka s kartičkou zdravotní pojišťovny.
"Já jsem Anče," prohlásila Anče. "Můžu si dát taky jednu?" Vykouzlila ten nejmilejší výraz, jaký dovedla a Kryštof, který byl velký dealer a sem tam pustit nějakou 0,1 ho fakt nezabilo, přikývnul.
Tak se Anče zase sjela. Když vyprázdnila střeva, (Kryštof na ni taktně čekal před kabinkou) tak mu sdělila cíl své cesty, a to najít svou sestru a cestu do sraček.
Kryštof, který tvrdil, že nemá co lepšího na práci řekl, že se k ní přidá. Ve skutečnosti mu šlo tak trochu o to dostat se jí do kalhotek, protože byl hodně na zrzky.
Zajeli do blízkých hor, kde Anče tušila, že by se její asociální sestra mohla skrývat, a když narazili na obrovský zámek z ledu, tak se pro jistotu ještě i sjeli. Anče přistoupila k jednomu pilíři zámku a opatrně jej olízla. Bylo to párno.
"Je to z párna. Tady bude moje ségra."
"Tvoje ségra je vařič?!" Zeptal se Kryštof a ucítil chemický pach příležitosti vydělat love.
"Moje ségra mávne rukou a má kupu párna. Však uvidíš."
Vystoupali po schodech až do obrovské haly, kde Anče zavolala: "Alzo! Alzo! To jsem já, Anče, neschovávej se ty postižená asociální psychopatko!"
Nasraná Alza vylezla ze své komnaty, dotčená tím, jak ji její sestra urazila, ale zároveň potěšena tím, že ji šla hledat. Tato směs emocí v ní vyvolala takový přetlak, že explodovala v podobě přesně mířené obrovské dávky párna, která vlétla Anči přímo do nosu. (Jako vážně, bylo tam tak jedna šest, jedna sedm.)
Anči se udělalo zle a svalila se na podlahu. Alza zpanikařila.
"Ach ne, Anče, to jsem nechtěla! Odpusť mi to!"
Anči se mezitím rozšířily zornice na pětinásobek jejich obvyklé velikosti... a poté z předávkování odpadla.
Alza se zhroutila v hořkých slzách naředěného párna. Začala nahlas uvažovat: "Co by jí mohlo pomoct? Hej, ty, týpku!" zavolala na Kryštofa. "Polib ji, třeba jsi její opravdová láska a to ji zachrání!"
"Ale piču," řekl Kryštof a vytáhl plato léků s nápisem quetiapin. "Tenhle lék jí zachrání mozek, snižuje negativní účinky párna...a taky jeho účinky celkově. Proto ten lék neberu, i když bych se svou bipolární poruchou asi fakt měl."
Strčil Anči do úst tři růžové tabletky quetiapinu a trochu sněhu, který byl skutečným sněhem.
Anče se probrala do půl hodiny, a pak fičela ještě půl týdne. A pak půl měsíce, půl roku, půl života...a to první, i druhou.
Kryštof začal dělat pro Alzu dealera a království bylo oficiálně přejmenováno na Pykové.
Smažili tam totiž opravdu všichni, zásoba párna byla bezedná. Jeho ceny šly rapidně dolů. Dráž se prodávalo pouze v okolních zemích, především v Německu a v Polsku.
A stejně tak, jako nekonečná zásoba párna skončila až s Alzinou smrtí, se smrtí skončila i Ančina závislost.

Párno nad hovno

25. srpna 2018 v 0:14 | Poison & Lilith
(Sma)žil, byl, jeden král, který šéfoval království kousíček od pohádkového lesa. Měl tři dcery, které mohly, nebo také nemusely být jeho, protože si král rád dopřál kvalitního jointa a plnou dýmku cracku, a nebylo by divu, kdyby jeho zhulené spermie raději usly, než konaly svou práci. Jinými slovy, možná střílel slepými. Ale on ani jeho zesnulá žena by to nepřiznali.
Vzhledem k tomu, že aktivně fetoval crack už 23 let, začalo se to projevovat i na jeho játrech, proto svolal radu starších, včetně vrchního dealera, šaška, kata a hajzlbáby, a po několika kolech jointa se v náladičce začali bavit o tom, kdo krále nahradí na trůnu, až skape.
Rokovali dlouho, protože zkuste si rokovat krátce po jointu. Nebo jim prostě jen čas ubíhal jinak. Kdoví.
Vzhledem k tomu, že jeho (nebo možná někoho jiného) dcery byly jeho jediní možní dědici, po hodinách či dnech rokování rada dospěla k závěru, že jedna z nich, možná...taky skončí na cracku. Teda, pardon. Bude vládnout.
Protože byl pan král paranoidní schizofrenik a měl za to, že jej dcery nenávidí a spřádají proti němu plány, do cracku mu dávají něco, co by mu mohlo uškodit na zdraví, všechen čistý kokain spotřebují dřív, než se dostane k němu, a navíc ho s oblibou stíhují, když je moc, tak se rozhodl království přenechat té, která ho jednoduše nenávidí nejméně.
I zavolal své (nebo šaškovy) dcery k sobě, a po tučném pávu, který vytáhnul ze svého jointa, s uchechtnutím pravil: "Bude vládnout ta, co vyhraje rap battle. Ha. Ha."
Dcery, už zvyklé na rozmary svého pantáty, protočily oči v sloup, a jaly se připravovat své diss-tracky.
(...o tři hodiny později)
Král, zjevně pobaven jejich šlechticko-vysmaženými rýmy, se kterými zápasily více, než s prvním nástřelem, nakonec přes slzy smíchu pravil: "Jen jsem si z vás dělal prdel, vy blbky. Též mi skočíte na všechno. Království dostane ta, která mě nenávidí nejméně. Tak, nejstarší (snad moje) dcero, pověz, jak 'miluješ' svého otce?"
Nejstarší dcera, trpící obzvlášť agresivní emočně nestabilní poruchou osobnosti nemohla rozdýchat potupu při rap battle, zvláště po tom, co její rýmy měly opravdu dobrou flow, vztekle vykřikla: "Takovému jako ty tady není rovno, i přes tvé nezdary...Mám tě ráda jako hovno, ty kokote starý." A s těmito slovy mrdla mikrofonem o zem a nečekajíc na odpověď jala se sjet do své komnaty.
Král při emočním výbuchu své dcery vytřeštil oči, otevřel ústa v údivu, a nevzpamatoval se, dokud mu králův pobočník nestrčil do otevřených úst dýmku napěchovanou crackem, nezapálil ji a neposkytl masáž plic, aby král vůbec crack vdechl. Pak řekl: "Páni. Tak hovno. To má přeci rád každý, zvlášť po tom, co se nemůže vysrat několik dní. Hovno přináší radost, spokojenost, euforii a je nezbytné k životu. Tato dcera mě má snad opravdu ráda!" Prohlásil zmatený král a pomyslel si, že tato dcera by mohla být králhovnou.
Nejstarší dcera, která poslouchala za dveřmi, protočila oči v sloup, a litovala, že pro účely rýmu nepoužila místo hovna slovo "průjem". Pak se šla normálně přendat minimálně tolik, jako to obvykle dělá Lilith.
Prostřední dcera, šokovaná emočním výbuchem své starší sestry, úplně zapomněla na taktiku, kterou plánovala zvolit aby získala království, a po pravdě řekla: "Já tě ráda nemám. Naopak tě nenávidím víc, než nenávidím poděl, když mám opravdu absťák. Jediné, co je mi útěchou, je to, že možná nejsem tvoje."
Král zajásal. Upřímnost bylo to poslední, co by čekal. Zatleskal: "Já nejsem paranoidní!" A nechal potrestat svého psychiatra nelidskou dávkou LSD, a s tímto ho hodil do hladomorny, ať mu ten drak pomůže ven, nebo ať skončí třeba s vlastní psychickou poruchou.
Nejmladší (možná, ale s nejmenší pravděpodobností jeho) dcera, Maruška, mezi rolníky známá jako Mároška, předstoupila před krále. Její ochromující úzkosti jí nedovolovaly cítit jakoukoliv jinou emoci, tedy se jí vztek ani nenávist netýkaly. Krále měla doopravdy ráda, protože díky němu mohla neomezeně krmit svou závislost na různých substancích. Potřebovala krále stejně, jako jednu z nich. A tak řekla: "Mám tě ráda jako...jako párno!" Láskyplně se usmála a zkontrolovala si svou oblíbenou žílu.
Král se rozohnil. "JAKO PÁRNO? PÁRNO JE KOKS PRO CHUDÉ, FETUJE HO KAŽDÝ BLBEC A JEŠTĚ SI TÍM ODJEBÁVAJÍ ŽÍ...ŽÍL..." a schvátil ho záchvat kašle, přičemž vykašlal chrchel krve.
"Jako párno!" přitakala Mároška s láskou v hlase a jiskrou v černých očích, jejichž původní barvu si již nikdo nepamatoval. Ani ona sama.
"Jdi do prdele, ty prachsprostá smažko, když mě nemáš radši, než všudepřítomnou drogu, kterou dovážíme ze sousední České Rapubliky za pár šušňů. Až nastanou takové časy, že bude lidem párno vzácnější nad hovno a upřímnost, potom budeš královnou. Pykovou. Pche."
Mároška si sbalila svých posledních pět psaníček a zvyklá skákat jak pan král pískne, otočila se na podpatku a odjebala se do prdele. Oči majíc plné slz a cévy plné pyka, vyšla směrem k pohádkovému lesu, který vy už moc dobře znáte. Ano. Tamten les.
Na své cestě minula Vlka, dvě pofidérní děti trousící krystalky párna kudy chodí, už dávno neabstinujícího prince, jemuž zlomila srdce Sněhurka, a různá jiná individua, se kterými se v lese potkat nechcete. A nebo spíš chcete, jak vás tak známe, vy dobytci.
Najednou zakopla o pařez, který při bližším ohledání nabyl tvar stařenky, která sbírala kouzelné houbičky. Vy víte které.
Naspeedovaná Mároška, velmi výřečná, babičku pozdravila. Veľmi pekne. Babička se s křupnutím v páteři zvedla, poděkovala a zeptala se na slzy v Mároščiných očích. "Víte, paní, já už fičím sedmej den v kuse bez spánku, tak mám suchý oči." Babička vytasila z ranečku Visinky. "Tady máš." Mároška si začala visinky natahovat do buchny a babička ji pleskla přes ruku: "Takhle ne, ty pičo, to není krokodýl! Do očí si to nalej!"
Ukecaná Mároška začala stařence vyprávět svůj životní příběh, aniž by o to byla požádána, ale naštěstí nebyl moc dlouhý, protože jí bylo teprve 14 let a díky fetu si toho stejně moc nepamatovala. Barvité vyprávění zakončila povzdechnutím, že ani nechce být pykovou královnou, ale přeje si, aby (možná) její otec uznal, že ho má opravdu ráda jako párno, a párno je její život, ačkoliv to pan král nepochopil.
Stařenka, která se na poslouchání příběhu pořádně zapastila nakonec vzala mladou smažku za ruku (neucukla, ačkoliv na hřbetu ruky měla bolavou hrču), a nabídla jí práci snů. Placená bude párnem, a ne malým množstvím.
Mároška nebyla schopna říct ne, ačkoliv stará paní trochu smrděla a vypadala děsivě. Závislost byla prostě silnější, a nekompromisní dojezd už ťukal na dveře, po tom, co všech pět psaníček sjela a s její tolerancí už to s ní nic neudělalo, krom dalších děr a odporných abscesů, které vytrvale ignorovala, pokud se přes ně zrovna nesnažila trefit žílu.
Když došly k babičce do chaloupky, Mároška, už velmi hladná a žíznivá, bez ostychu vyžrala spíž ve sklepě, vypila vědro vody na půdě, říhla si, prdla si, a teprve poté se rozhlédla po chaloupce. Najednou jí bylo jasné, o jakou práci snů tady půjde. O vařičích z nedaleké České Rapubliky slyšela už dost, a poznat jednoho jí netrvalo dlouho. Babička se jí zeptala: "Umíš škrtnout zápalkou? Poznáš po čuchu toluen? Oškrábeš ze sirek červený fosfor? Zajdeš k doktorovi s kašlem pro lahve solutanu? A utřeš si do sucha ruce předtím, než sáhneš na lithium?" Mároška horlivě přikyvovala a těšila se z nové kolegyně v práci. "Nic z toho sice abstolutně neumím, ale se správnou motivací se to naučím v rekordním čase. To budeš čumět, kuchtičko." Jak řekla, tak se ihned dala do studia učebnic chemie, neboť byla dívka pracovitá a závislá. (Na výsledcích své práce.)
Mezitím co mladá Mařka sloužila u babičky vařičky, žíly...pardon, žily její sestry v halucinogenním opojení, které bylo v království "in", a v nikdy nekončící euforii. Nejstarší sestra si ráda na stavech povídala se svými hovny, které začala sbírat místo céček, nebo followerů na Twitteru. Prostřední se naopak hroutila z přehnané upřímnosti sama k sobě, když si uvědomila, že je její život v naprostých sračkách, kterým její starší sestra dává i jména (a oblečky). Pan král, aby si pojistil, že se nejmladší dcera nikdy nevrátí vyhlásil fetování párna za trestnou činnost a přestal ho dovážet do království. Ten, kdo byl přistihnutý s buchnou plnou párna v žíle byl odsouzen k závislosti na heroinu a už nikdy se k němu nedostal žádný speed. Také si všimnul, že nejstarší dcera má hovna radši, než jeho, a že z té prostřední je psychická troska, která nedokáže ovládnout ani sebe, natož království. Takže byl zase v pasti a neměl nástupce na trůn, pro případ, že jeho příští dávka bude tou poslední. Po svolání zhulenecké rady tentokrát dospěli k závěru, že dalším možným nástupcem je mluvčí prasidenta sousední Rapubliky, který by se konečně mohl realizovat jako vládce stáda ovcí, aniž by byl demokraticky zvolen. Poddaní ale z představy, že jim vládne stejná ovce, jako jsou oni sami...eh, tedy, Ovčáček, nadšeni vůbec nebyli a tak fetovali o čtyřista dvacet, až drogy v království došly do jedné, sáčky byly posté přeředěny, stoly byly olízány a karty také.
Král začal panikařit, když už třetí hodinu nedostal svou dávku cracku a abstinenční příznaky se u něj rozvíjely zhruba stejnou rychlostí, s jakou Poison spadla do své závislosti.
Při zoufalém prohledávání hradu našel v exkomnatě Márošky zatoulané psaníčko pod postelí s nebesy, ve které nikdy nikdo nespal. Ačkoliv věděl, co je obsahem, toužebně párno narval do své dýmky a vyhulil ho na jeden zátah. Dalších 24 hodin fičel tak, že pročetl všechny knihy o drogách a lécích, v marné snaze najít dostatečnou alternativu za párno, které bylo zakázané a nedostupné. Našel pouze lék, který se jmenuje Adderall a všem hyperaktivním dětem v království ho zabavil. Stavy z něj ale nebyly takové, jaké si přál. Nakonec svíjející se v chutích zrušil prohibici párna a objednal ho několik tun. Z Rapubliky vařičů však nepřicházely dobré zprávy: všechno párno zfetovaly Poison s Lilith a tak tak stíhají ukojit jejich závislosti, natož aby ho mohli vyvážet.
Byl to trest pro všecky. - Lidé chodili jako zvadlí, bez života a radosti, a upadali v nemoci. - Sám král a jeho dcery onemocněli, protože jejich těla po vystřízlivění konečně zaregistrovala, že jejich imunita jim schází stejně, jako neplnoletým smažkám schází schopnost správně se rozhodovat v důležitých životních otázkách, jako třeba: "Mám si dát tu první čáru?"...
Velmi nekvalitní párno, které se do království dostalo jen zřídka z jiných států, bylo tak drahé, že si jej nemohl dovolit ani pan král. Lidé kvůli své dávce párna lhali, kradli a podělávali se, protože pro ně bylo vzácnější, než upřímnost.
Tu králi docvaklo, jak vzácný dar je párno, jak silná je závislost na něm, jak ho má teď sám rád a jak Márošce ublížil.
Té se ve vařičském doupěti tuze líbilo a dařilo dobře. Chaloupka hořela jenom jednou, a nevybouchla nikdy. Kupodivu.
Jednoho dne ji stará vařička postrčila ze dveří a řekla hrdým a láskyplným hlasem: "Naše výuka je u konce. Teď už tě čeká jen vysoká škola života. Vrať se domů a vydělávej řemeslem, jež ses naučila v mých službách."
"Ale babičko, jak mám jít domů, když mne otec poslal do prdele?" rozbrečela se Mároška a dostala náběh na psychózu. Tak jí stařenka řekla, co se děje u ní doma, protože na rozdíl od sjetého dítěte četla noviny a zajímala se o události ve světě.
Tak se, nyní už patnáctiletá Mařka, sebrala k odchodu. Ve dveřích jí stařenka řekla: "Vařila jsi dobře, takže za tři. Ale odměním se ti nad rámec tvé výplaty. Ber to jako odstupné. Co si žádáš?"
"Jen drobounký pytlíček plný párna, hermeticky uzavřený, abych ho mohla otci narvat do jeho nevymáchané huby."
"A jinšího si nic nežádáš? Já ti mohu všecko vykonat", ptala se ještě jednou babička vařička. - "Ne, fakt jen to párno. Ď."
"No, tak jak chceš, nic jiného jsem od tebe ani nemohla čekat, ty přendanče. Tu máš magickou buchnu: jak nejprv budou ruské tanky přejíždět lidi od východu, uteč na západ, jdi přes tři hrče, přeskoč popelnici, pak se tam postav, zabodni buchnu do země a sleduj ty čáry."
Mimo to jí dala babička plný dealerák párna a Mároška sa odjebala do prdele. Už zase.
"Zůstaň dobrá!" Volala za ní babička a mávala na rozloučenou.
Márošce bylo jasné, že bude víc, než jen dobrá, ale že bude nelidsky moc, jako obvykle.
Když dorazila zpátky na fotrův hrad, nikdo ji po roce nezřízeného fetování drog přímo z varu nepoznal.
Doslechla se, že je král nemocný a protože takovou špínu k panovníkovi pustit nechtěli, musela stráž podplatit tučnou čárou z pytlíku od babičky.
Král, který cosi v deliriu blekotal o svém prvním čoudu párna, už nebyl schopný udržet dýmku, proto jej Mároška nastřelila do žíly, která si o to říkala celý jeho život.
Na tento moment čekala. Ona, a podle reakce i pan král.
"PÁRNO!" zaradoval se, když rozdýchal nájezd, který překonal veškeré jeho feťácké zkušenosti. "Ženská stará, jak se ti odměním? Řekni co chceš a dostaneš to, krom párna, to je moje."
"Nic nežádám, starej, jen mě měj rád jako to párno!" odpověděla Mároška elektricky znějícím hlasem a pročísla si umaštěnou kštici. Tu král rozpoznal v té špíně svou nejmladší dceru, div neomdlel; prosil ji o odpuštění, ale ta mu jen kontrolovala puls, protože to vypadalo, že je fakt překopanej.
Rozneslo se hned po hradě i podhradí, že přišla nejmladší (domnělá) dcera krále a že přinesla párno; všichni jásali. - Starší sestry se netěšily tak z přítomnosti své sestry, jako z párna. Ale ona si toho přes svou převyndanost ani nevšimla, a pokud všimla, bylo jí to jedno. Každému, kdo přišel, dala trochu pyka, a když otec ve strachu o své párno buzeroval, aby všechny drogy nerozdala, vždy odpověděla. "Dost jich tu ještě, ty vole." - A vskutku, kolik párna se ubíralo z dealeráku, tolik tam zase přibylo. A nebyla to halda, viděli to všichni!
Král najednou ožil, uzdravil se a v euforii z jednoho nájezdu po nástřelu Márošku ustanovil pykovou královnou, což všichni ocenili a schvalovali. A nebo jim to bylo jedno, pokud byli moc.
Jednoho dne, 21. srpna blíže neurčeného roku přijely jakési tanky z východu, popsané nečitelným písmem. Ptali se na cestu do České Rapubliky, protože prý chtějí jejich párno. Mároška utekla na západ, šla přes tři hrče, přeskočila popelnici, pak se tam postavila, zabodla buchnu do země a sledovala ty čáry.
Ze země začal růst nejdříve tenký proutek, který sílil a rostl vzhůru, až z něj byl silný kmen - větve se rozpínaly donekonečna jako vesmír, a na nich rostly kosočtvercové listy pokryté krystalky čistého párna, které se v odpoledním slunci třpytily víc než rodina Toluenových kdesi v městečku Needles.
"OMG, to je pykový strom...PYKOVNÍK!" zařvala Mároška nadšeně a začala sklízet úrodu, která hned dorůstala.
Jednoho dne, když se rozhodla najít babičku vařičku, aby ji přivedla k sobě na hrad a odměnila ji, zjistila, že není nikde k nalezení. Babička vařička je totiž čarovná, a není blbá, proto, když si někoho vezme na zaučení do varny, po jeho odchodu varnu přesune, protože zaměstnanci veřejné bezpečnosti mají své nohsledy všude.
Párno v dealeráku nakonec došlo, ale nikomu to nevadilo, protože měli ve své zemi Pykovník, a svou vlastní vařičku, která si vařila už jen tak pro radost, vyhrála první místo v reality show Masterfet a přesně, jak slíbila babičce: byla dobrá.

Stmívání

19. června 2018 v 3:49
Isabella Snowová neměla sebemenší tušení, co se na ni chystá. Kdyby to věděla, nejspíš by zůstala se svou drahou matkou ve Phoenixu, a nestěhovala by se za svým papíčkem do zapadákova jménem Needles.
Když přijela, pršelo, ba přímo chcalo. Táta jménem Gustav ji vyzvedl na autobusovém nádraží, protože tato prdel světa nemá letiště. Přijel pro ni ve své ojeté felicii, kterou před pár měsíci koupil na eBayi od Pykové Karkulky.
"Bello, vítej doma!" zajásal a Belle bylo dle jeho načervenalých, přivřených očí hned jasné, že je zase...nebo spíš pořád zhulený jak paprika. Zhulený jak paprika byl totiž celý její život, tak ji to vlastně ani neudivilo. Ona sama byla abstinentka, zdržující se jakéhokoliv alkoholu, cigaret, drog, výherních automatů a dokonce i lidského masa. (Nebojte. Zvířecího samozřejmě také.)
Dalšího dne šla Bella poprvé do nové školy. Byla docela dobrá studentka, ale ne kvůli tomu, že by byla chytrá. Byla jen vychcaná. Obloukem se vyhla partičce studentů pokuřující marihuanovou cigaretu přímo před vchodem školy a vklouzla dovnitř. Sedla si do první lavice, což nebyl znak šprťáctví, ale její vychcanosti. "Pod lampou je největší tma!" říkala jí vždy maminka a Bella si tento fakt vzala k srdci. Když sedí v první lavici, nikoho nenapadne, že opisuje odpovědi při písemkách přímo z katedry, na níž ony odpovědi leží.
Přímo vedle ní si sedl mladík, jehož chemický odér šel cítit až do přilehlého lesíka, kde dusil nevinné veverky a sovičky s vyjetýma očima. Ty už tak nevinné nebyly.
Bella ho v duchu soudila. Ale musela uznat, že na smažku nevypadal nejhůř. Měl ještě všechny zuby, končetiny, nehty a zdálo se, že se občas i umyje. I tak ho ale soudila.
Mladík ji ale nesoudil. Ať nasával jak nasával, necítil z ní ani krystalek pyka. Byl jí fascinován a čím dál víc ho přitahovala. Nechápal, jak je možné, že někdo v Needles dokáže přežít bez drog v krvi nebo aspoň v nose, či plicích. Sám byl zrovna sjetý jak pneumatiky Gustavovy felicie, což byl u něj zlatý standard. Nikdy mu to však moc dlouho nevydrželo, kvůli vysoké toleranci. Jeho spotřeba pyka byla enormní, a vařiči z celého Needles občas nestíhali ukojit jeho závislost. Učitelům bylo jedno, že studenti fetují jak o závod. Například o kantorovi, který měl přijít na další hodinu bylo známo, že jede v heráku, a proto často do hodiny vůbec nepřijde. Dnešek byl právě jedním takovým dnem, a proto se Bella s tajemným mladíkem dali do řeči.
Vypadlo z něj, že se jmenuje Edward (přezdívka: Jsem hard), Toluen. Bella ho pořád soudila. Toluenovi byli ve škole známí jako podivíni a elitářské smažky, kteří průměrnými, i lehce nadprůměrnými feťáky opovrhovali a existenci abstinentů popírali.
Edward nedokázal pochopit, že z Belly necítí žádné drogy. Frustrovalo ho to. Na fet měl nos vycvičenější než policejní pes a skutečnost, že na světě existuje dívka, z níž necítí chemii, ani žádnou přírodní bylinu ho mátla, a nevěděl, co si o ní má myslet. Byl totiž jedním z těch lidí, co si o člověku ihned udělali obrázek na základě toho, co daná osoba fetovala. U Belly byl ale ztracený.
Tak na ni jen tak koukal a Bella si myslela, že je to nějaký fanatický úchyl, který si večer bude honit nad fotkou, kterou si někde potají pořídí, nebo stáhne z facebooku, a ve photoshopu upraví tak, aby měla větší prsa a zadek.
Když zazvonilo, Edward vystřelil ze dveří a zmizel. Bella si myslela, že z ní má takový strach, ale ve skutečnosti si šel jen píchnout další dávku, aby zahnal přicházející dojezd.
Po vyučování se všichni rozutekli smažit, hulit, čuchat, šnupat, nasávat...znáte to. Až na Edwarda, který se zdržel s další dávkou na záchodě a byl překvapený, že Bellu ještě vidí ve škole. Bylo tomu tak proto, že nefetovala, a neměla energii se rozutéct spolu s ostatními. Místo toho se pomalu šourala po chodbě směrem k východu a litovala, že si nepořídila auto, kolo, nebo aspoň koloběžku.
Edward, čerstvě nastřelený, ji na chodbě dohnal: "Počkej-Bello-Kam-Jdeš-Já-Tě-Miluju-Teda-Pardon-Můžu-Odvézt-Domů-Co-Ty-Na-To-Řekni-Jo-Prosím." vychrlil Edward rychlostí, která překonala kdejakého rappera, včetně Eminema a Marpa. Bella, která nerozuměla ani slovo se na něj otočila, nechápavě zamrkala a zeptala se: "Co?"
Dřív než stihla nesouhlasit, už byla tlačena směrem k Toluenově autu, z nějž se po otevření vyvalil oblak kouře, pravděpodobně z jeho ranního jointu, který ledabyle položil na palubní desku a nechal jej hořet. Bella, teď již sedící v autě stále plném dýmu se snažila nedýchat, ale i tak měla pocit, že se jí trochu mění vědomí a hloupne. Poprvé v životě byla omámená něčím jiným, než pohledem na statného a plodného samce, popřípadě na krásnou a chytrou samici. Bella je totiž bi. Bisexuální, bipolární a bilingvní.
Edward Toluen vyhodil mírně přihulenou Bellu před jejím domem, ačkoliv si nepamatovala, že by mu říkala adresu. Vlastně si adresu nepamatovala vůbec. Nepřemýšlela nad tím moc dlouho, vystoupila a zapadla...zpátky do sedačky. "Tývole," řekla. Edward se uchichtl: "Ehehehehe. Tenhle model jsem vypěstoval sám doma. Budeme spolu chodit? Ehehehe."
Tak si Bella našla prvního kluka.
Když ji byl Edward představit rodičům, poznala také zbytek Toluenových. Rodiče Carlisle (který na koksu vydělal majlant) a Esme (která už moc smažit nechce) a Edwardovy sourozence Alici (o víkendech kalící), Emmeta (co drobky pyka zametá), Rosalie (co se vždycky přestřelí), a Jaspera (který říkává: Ja-s-per-níkem neměl nikdy začínat!)
Jejich dům byl obrovský. Ještě aby ne, když každý ze sourozenců měl svou vlastní varnu a kus zahrádky, kde pěstovali co jim právě přišlo k chuti, a nebo dobře vydělávalo.
Bella celý večer pokukovala po Alici. I když byla vysmažená, vůbec ji nesoudila. V momentě, kdy Edward odešel chcát, jak Bellu nezapomněl informovat, Bella využila momentu, kdy byla s Alicí sama, a zeptala se jí, v čem jede.
"Většinou jedu v pyku, ale při zvláštních příležitostech neopovrhnu kvalitním koksem," řekla Alice a popotáhla nosem. Bella, právě zažívající flashback z THC, kterého se nadýchala v Edwardově autě, byla Alicí fascinována. Ba přímo přitahována! Přistihla se, jak Alici svléká pohledem, a Alice si toho všimla. Odtáhla Bellu do svého pokoje, kde...dělaly lásku.
Bella se s Edwardem ani nemusela rozcházet, protože je načapal a rozešel se s ní sám. Uraženě odkráčel do svého doupěte a mumlal si něco o zasraných lesbičkách.
Čas šel dál a Bella se o své nové partnerce a její rodině dozvídala zajímavé věci. Tak například, Toluenovi nevycházeli ven, pokud svítilo slunce. Ne proto, že by byli upíři, i když i to některé konspirační teoretiky v Needles napadalo. Bylo to proto, že jejich dům byl tak plný pyka, že v něm snad i spali, a proto byli pykem od hlavy až k patě pokrytí. Když pak vylezli na sluneční světlo, krystalky se začaly třpytit a budily tak dojem, že Toluenovi září. Ze začátku jim to bylo jedno, ale po jednom incidentu, kdy se pár smažek z chudinských rodin vrhlo na Toluenovy a začaly je ošňupávat, si to vycházení na sluníčko rozmysleli. Rovněž se o rodině dozvěděla, že když jsou čerstvě nastřelení, umí nadpřirozeně rychle běhat. Bella by to nahlas nepřiznala, ale drogy ji fascinovaly čím dál víc. Až se jednou svěřila Alici: "Chci být to, co ty." Alice vybouchla vzteky. "Nevíš, co říkáš! Smažkou nejsi na zkoušku, ale na celý život! Není to nějaký výstřelek módy, který ti přijde cool, je to životní styl!"
Bella tak dlouho naléhala a prosila, až jednou Alice svolila: "Nastřelím tě pykem, ale jen pod jednou podmínkou. Vezmeš si mě za ženu."
A tak byla svatba. Bella byla stejně bílá jako pyko, které hosté házeli na novomanželky, když se již sezdány vzdalovaly od oltáře. Opodál se na stromě houpal oběšený Edward, který nezkousl jak podraz od životní lásky Belly, ani svoji závislost.
Když přišlo na svatební noc, Bella si svlékla svatební šaty a pomalu se usadila na postel. Alice k ní pomalu přišla, v ruce svírala stříkačku s naředěným pykem a o chvíli později pomalinku penetrovala Bellinu ruku. Protože to bylo její poprvé, trochu ji to zabolelo. Lehce sykla, ale Alice byla něžná. S láskou, pomalinku tiskla píst a Bella slastně vydechla, když se blížilo vyvrcholení celého večera. Zavřela oči a zaklonila hlavu. "Ach, ano, pokračuj."
...A tak se Bella poprvé přendala. Opakovala to pak každý měsíc. Pak každý týden, každý den...každých pár hodin. Vypěstovala si takovou závislost, že na ni byla krátká i její žena Alice (co vždycky byla nejvíce), a tak se obrátily na pomoc Belliného otce Gustava. Ten byl pořád zhulenej, a tak mu bylo jedno, že jeho dcera sjíždí pykové svahy, ale souhlasil, že si ji doma nějakou dobu nechá na detox. Alice odjela pryč, aby Belle nezpůsobovala chutě.
A Bella seděla ve svém pokoji a tupě zírala z okna. Seděla tam dny. Týdny. Měsíce. Chybělo jí pyko. Na Alici si tou dobou už ani nevzpomněla, ale na pyko myslela dnem i nocí.
Jednou na ni zazvonil kamarád z dětství: Jacob (co se vždy vším překop) Crack, a vytáhl ji ven. Jacob nebyl klasický feťák, jako byli Toluenovi. Byl něco daleko horšího. Byl to nácek, alkoholik, volič Trumpa a člen Ku-Klux-Klanu a v neděli chodil do kostela ředit si svěcenou vodou. Nic nedělal napůl. Když fetoval, tak vždy do bezvědomí. Když mlátil lidi s jinou barvou pleti, než jeho vlastní, tak taky do bezvědomí. Ale častěji než cokoliv jiného si píchal steroidy.
S tímhle pošukem se Bella začala tahat následující týdny, aby nějak přežila absťáky po pyku. Párkrát si taky píchla nějaké steroidy, protože její závislost na jehle byla silnější než její soudnost, nicméně touhu po pyku to stejně nezahnalo.
Jacob ji učil jezdit na segwayi. Jednoho dne na něm málem vrazila do dopravní značky a ten adrenalin v ní vyvolal stejný pocit, jako když se přestřelí pykem a není si jistá, jestli to přežije. Měla pocit, že její život má najednou zase grády. Od té chvíle dělala jednu píčovinu za druhou, na což si i nechala napsat omluvenku od gynekologa do školy, aby měla více času: zkoušela jezdit autobusem bez placení, dveře s nápisem "k sobě" vždy otevírala od sebe, po chodníku z kostek chodila v podpatcích, když nesla Jacobovy steroidy v kabelce, tak je vytratila po cestě, pravděpodobně když si vytahovala mobil, sedla si ve svých bílých šatech na modrou lavičku s cedulí "čerstvě natřeno", prala červené oblečení dohromady s bílým oblečením práškem na černé, řekla Jacobovi, že je napůl mexičanka, hledala čisté jehly v popelnici za domem a nakonec vyhrabala ze země Edwardovu mrtvolu a ošňupala z něj veškeré pyko, v němž byl ještě stále obalen, ačkoliv už ho nebylo ani zdaleka tolik, protože zbytek sežrali červi a žížaly.
Bella, kterou náhle osvítilo, dostala geniální nápad a našla si dealera pyka, který byl po celém Needles známý tím, že ačkoliv si nepíchal, tak píchat chtěl, ale neměl s kým, a proto když byl dobrý, pouštěl si porno a měl ho v ruce klidně i sedm hodin.
Bella tedy měla své pyko. Jacob měl svoje steroidy. Gustav měl své hulení. A co se stalo s Alicí?
Odjela do Itálie fetovat s ještě elitářštější rodinou, než byli Toluenovi: Valiovi. Chvíli čekala, že pro ni třeba Bella přijede a odvede ji zpátky domů, ale pak doufat přestala a před láskou upřednostnila svou závislost, jak se konec konců dalo očekávat.
Zbytek Toluenovic rodiny se po pár letech přestěhoval do jiného města, jak to dělali každých pár let, když benga chytli stopu a začali je podezřívat, že mají co dočinění s varem pyka a nevysvětlitelnými úmrtími.
Bella se nakonec rozhodla vrátit ke své matce. Když odjížděla, pršelo, ba chcalo. Táta jménem Gustav ji odvezl na autobusovém nádraží, protože tato prdel světa nemá letiště. Ale pak ji přejel ve své ojeté felicii, kterou před pár lety koupil na eBayi od Pykové Karkulky.
"Bello, promiň." Zamžoural na mastný flek na vozovce a potáhl si z tučného jointa.
Na pohřeb...tedy na pohřbu se sjeli úplně všichni. Bellina máma, táta, Toluenovi, Crackovi, v čele s Jacobem, který přijel na segwayi, učitelé, gynekolog a dokonce i úplně cizí smažky, které prostě chtěly fetovat zadarmo.
I my jsme tam byly. Všichni fetovali až do rána, (toho, co přišlo za týden a půl) a Bellin hrob zasypali místo hlínou pykem, které bylo uvařeno speciálně pro tyto účely (čtěte: bylo velmi nekvalitní a nechtěly ho ani ty nejzoufalejší smažky.)
Nakonec přestalo pršet a vysvitlo slunce. A nejen Toluenovi, ale také všichni ostatní návštěvníci pohřbu se v okamžiku leskli jak psí kulky obalené krystalky toho nejlepšího pyka.
Duch Belly, který to veselí pozoroval z povzdálí popotáhl nosem. Jednou, dvakrát, třikrát...a vypařil se v malém obláčku dýmu, který by si někdo mohl jednoduše splést s kouřem z jointa, který vyfoukl Gustav směrem k setmělému nebi.

O ošklivém feťátku

18. června 2018 v 19:50
Žila byla jedna stará kachna, která ač celý život smažila, byla pořád neskutečně plodná. Tak třeba v jejím posledním vrhu bylo devět káčátek, sedm cigaretových vajglů, tři boty a jedna jehovistka, která okamžitě začala fetovat a vyhodili ji tak z řádu. A jelikož měla slušně rozjetou psychózu, začala se považovat za desáté káčátko.
Jmenovala se Gertrůda a její drogový terapeut jí říkal, že s takovým jménem by fetoval taky. Gertrůda byla strašně krásná, nejhezčí z celého vrhu. Ale protože narozdíl od svých sourozenců nebyla pokryta žádným peřím, snažila se to kompenzovat aspoň jeho zvýšenou konzumací.
Staré kachně to bylo šumák, ta měla dost problémů se svou vlastní závislostí a tak Gertrůdu nechala dělat, jak uzná za vhodné a za žádný viditelný vpich ji nesoudila, ani nevykázala pryč z domovského jezírka. S přibývajícími lety a ubývajícím peřím na staré kachně, Gertruda byla stále ošklivější a ošklivější. Už ani nečekala, až se jí zahojí vpichy, než udělala další. Píchala si i do krku, kde už taky přes modřiny nepoznala žílu od tepny a modřinu od cucfleku, který mohla mít leda tak od svých klientů, se kterými se kurvila, aby měla na pyko. A protože smrděla, její sourozenci se jí začali vyhýbat - všichni, včetně cigaretových vajglů, a boty se z toho dokonce rozpadly, stejně jako pět z devíti ostatních káčátek.
Celý rybníček se stal toxickým, a co z něj neuteklo, umřelo, nebo začalo fetovat, a umřelo až později. Umírala také stará, vypelichaná kachna. A na smrtelné posteli řekla Gertrůdě: "Gertrůdo, já jsem ty." S těmito slovy odplula do věčných varen.
Gertrůda byla moc. Co právě slyšela nedávalo žádný smysl. Načechrala si křídla, rozplula se po rybníčku a vzlétla do oblak...
---
Jistý Ondřej, který udělal tu chybu, že šel domů z práce kolem známého feťáckého squatu, na ten šok nikdy nezapomene. Na moment, kdy se mu Gertrůdin mozek rozprskl přímo před vyleštěnými botami, a kus roztříštěné lebky se mu zapíchl do kolene. Zavolal policii, která případ prošetřila a zjistila od Getrůdiných feťáckých spolubydlících, že v posledních týdnech, zhruba od doby, co si udělala kokteil z alkoholu, pyka, LSD a hašiše, měla dívka silné halucinace a představy o tom, že je pták a umí létat.
Na pohřeb jí přišlo málo lidí. Moc přátel totiž neměla. I my jsme šly shodou okolností kolem. Za našim dealerem. Do rukou nám bylo jedním návštěvníkem pohřbu vtištěno vydání jehovistické Strážné věže, z jejichž listů jsme skládaly psaníčka pro případ nouze ještě několik let potom.

Sněhurka a sedm dealerů

11. června 2018 v 15:47
Žila byla jedna fetka, kterou její ne-tak-zlá macecha nechala zavřít do léčebny, protože už se nemohla dívat na to, jak její nevlastní dcera rozprodává veškerý rodinný majetek, aby měla love na trochu párna. Dali jí tam přezdívku "Sněhurka", kvůli jejím sněhobílým končetinám, které se špatně dokrvovaly, no a samozřejmě také kvůli její nehynoucí lásce ke sněhu. Ne tomu z vody, ačkoliv i tento se ve vodě rozpouštěl. V léčebně se jí ale moc nelíbilo, protože tam bylo málo drog, a bez párna neměla pocit, že žije. Proto po měsíci a půl zdrhla a potloukala se ulicemi a lesy na vlastní pěst.
Kudy chodila, tudy hledala něco, co by šlo střelit, nebo si střelit. Nemusíme dodávat, že střílet si šišky, popřípadě oříšky od vyfičené veverky z Doby Ledové by nebylo úplně na místě. Sněhurka chytala chutě a absťáky. Měla deprese z toho, že nemůže najít žádné drogy a nemá se čím sjet. Prožívání reality naplno nikdy nebylo jedním z jejích koníčků. Její dopamin byl pořád vyčerpaný z posledního pykového tahu, proto se v slzách zhroutila uprostřed lesa, celá vyklepaná, neschopna pokračovat dál. (I v tuto chvíli si však říkala, že má takové chutě jen proto, že chce fetovat. Kdyby nechtěla, může kdykoliv skončit, že jo. Není přece závislá, jak se do ní snažili vtlouci v léčebně. I kamarádi. I dealeři. I náhodní kolemjdoucí, když kolem nich procházela s buchnou zapíchnutou v ruce a fanaticky křičela: "DÁM TO DO HRČI!")
V nedalekém hradě bydlela zlá královna. Lesy okolo jejího hradu byly plné houbiček. Královna totiž vlastnila kouzelné zrcadlo, ukazující cokoliv si řekla, které fungovalo jedině na houbičky. Nebo tak nějak si to aspoň vyhaldila, když zrovna byla v pasti houbičkového opojení.
Královna se každý den ptá svého kouzelného zrcadla: "Zrcadlo, zrcadlo pověz mi, kdo je v zemi zdejší nejvysmaženější?" Královna by pokaždé přísahala, že zrcadlo řeklo, že ona, její poddaní by si to však nemysleli a koukali na ni jako na smažku, kterou skutečně je.
Jednoho dne, tedy dnes, však zrcadlo ukázalo něco úplně jiného. Dívku s tak velkým problémem, že ani Chuck Norris by si s ním neporadil. A to ani kopem s otočkou z boku. Královna ve svých haluškách začala uvažovat, zda náhodou nemá halušky. "To není možné," zašeptala a sežrala další dávku houbiček, ze které by se už normální smrtelník nevzpamatoval bez trvalých následků, nebo hospitalizace na přilehlém psychiatrickém oddělení. Začala spřádat plán, jak se stát znovu největší fetkou v širokém okolí.
Mezitím v lese naši ubohou smažku našlo sedm bratrů - dealerů, kteří brali již od tak útlého věku, že to nepříznivě ovlivnilo jejich vzrůst. Pyko totiž způsobilo, že vyrostli do výšky stopětadevadesáti centimetrů. Plus mínus nějaký decimetr. Spíš plus. (Pozn. redakce: víme, že pyko tohle nezpůsobuje, ale neberte nám radost.)
I tito dealeři se ujali zesláblé, absťáky umořené feťačky Sněhurky, a naládovali jí žílu pykem. Sněhurka byla tak zesláblá, že nájezd zaznamenala až v jejich lesní chajdě...no, nač zbytečné eufemismy, bylo to prostě smradlavé feťácké doupě, kde se sdílely buchny i několik týdnů. Ale ani žloutence se tam nelíbilo, takže bylo všechno v cajku. Naopak - Sněhurka se zde cítila jako doma. Kdyby někdy nějaký domov měla. Dokonce i jeden z bratrů, který si nad ní pod rouškou tmy rozepínal pásek, jí připomněl zážitky z dětství. "Dus mě, tatínku." zašeptala Sněhurka pod fousy, které si vyhaldila.
Královna mezitím vymyslela geniální plán na to, jak získat zpět své prvenství v tom, kdo je nejvíc víte kde. Přesně tam. Geniální ten plán bohužel přišel ze všech lidí na světě jen a jen jí. Jinak byl dost podlý i na známého feťáka Vlka, který však královně nesahal ani po piču. Královna vymyslela, že v přestrojení navštíví feťácké doupě, a nabídne Sněhurce lék na dojezd. Meloun napuštěný směsí bourbonu a mefedronu a velkého množství syntetických opiátů. Teda...pokud královně někdo nepopletl cedulky na baňkách. Možná obětovala své padesátileté víno. To už se nikdy nedozvíme. Cílem zkrátka bylo Sněhurku odrovnat a způsobit jí tak příšerný stav, že už se Sněhurka nikdy žádné drogy nebude chtít dotknout ani svým dildem, které by jistě měla, kdyby všechny peníze neprosmažila.
Královna dorazila do feťáckého doupěte. Nepřišlo jí vůbec divné, že to tam smrdí víc než u ní na hradě, podle čehož jí mohlo dojít, že největší smažka fakt není.
Protože je to královna, ani neklepala na dveře a rovnou zatáhla za kliku, která byla pochopitelně zamčená zevnitř. Nikdo nebude krást drogy sedmi dealerům. NIKDO. Ne za naší hlídky. Nejstarší z dealerů měl tak vypěstovanou toleranci, že byl dost při smyslech na to, aby zaslechl šramocení u dveří. I odebral se dveře otevřít. Královnina zjevu se lekl, stejně jako se královna lekla zjevu dealera. Pravděpodobně poprvé viděla, jak vypadá skutečná smažka.
"Tyvole koho to sem veverky nesou, už zas ňáká pozérka, co si hraje na velkou smažku?" řekl dealer. Královna trpěla hraniční poruchou osobnosti a proto její reakce byla velmi hlasitá a nepřiměřená: "JDI DO PRDELE TY FETUJÍCÍ PŘIZDISRÁČI, NESU MEDUCÍNU NA DOJEZDY. Vo vaše laciné drogy nemám zájem."
Dealer byl naštěstí flegmoš, a tak pokrčil rameny a myslel si něco o prdeli. Fetoval už tak dlouho, že žádné dojezdy neměl, ale jeho nejmladšímu bratrovi na to trpěly prodeje, když trávil celé dny v posteli na dojezdu. "Ukaž co neseš, ježibabo." Královna spolkla nadávku a vytáhla z košíku meloun.
"To je meloun." řekl dealer.
"To je medicína!" řekla královna. "Nemáte tam náhodou někoho, na kom to můžete vyzkoušet? Však víte, nějakou zoufalou trosku, co jste našli náhodou v lese?"
A dealer na to, rozradostněně: "Náhodou máme!" A vůbec mu nepřišlo divné, jak k té informaci ježibaba přišla, protože zoufalé trosky je navštěvovaly každou chvíli. (Ne vždy dobrovolně.)

O pár minut později se již Sněhurka ládovala melounem. Její mozek byl v takovém stádiu rozkladu, že ač jí bylo strašně zle, obvinila z toho meloun a prohlásila, že melounu se už nikdy nedotkne. To byly její poslední slova, než sebou sekla.
Královna se usmála pod knírek, kterého si přes všechny haldy nevšimla a služebnictvo se jí příliš bálo na to, aby ji na to upozornilo. S pocitem naplnění odešla.
Dealeři nevěděli co se zoufalou troskou dělat, a protože už je sralo, že ty ztracené případy byly čím dál ošklivější a ošklivější, vystavili ji jako odstrašující příklad do křišťálové rakve uprostřed lesa. Swarowski (TM).
Jednoho ošklivého dne, že by Vlka ven nevyhnal, kolem projížděl princ. Nebyl to ledajaký princ! Byl to abstinent. Naprosto čistý. Něco takového tento les ještě nikdy neviděl a dealeři taky ne. Jeho střízlivost prozářila temný les a zavedla jej až na mýtinku s křišťálovou rakví. Princ v dobré víře přistoupil k rakvi, a nemohl si nevšimnout, jak se dívka pochybného vzezření zmítá v bolestech a v deliriu. Všiml si také, že má u sebe dívka psaníčko s velkým kaligrafickým P jako Poslední Pomoc. Nebo Pyko. Si vyberte. Princ se navzdory všem předpokladům do dívky na první pohled zamiloval. Blázen.
Otevřel rakev a pro psaníčko se natáhl. To však neměl dělat! V momentě, kdy se jeho prst jen zlehka dotkl psaníčka, dívka procitla a celý obsah psaníčka slastně vyšňupala a prince poslala tam, kde to neprozářila ani jeho chvályhodná střízlivost.
Královna se toho dne opět tázala svého zrcadla, kdo je v zemi zdejší nejvysmaženější. A zrcadlo opět ukázalo trosku, kterak si to šťastně vykračuje lesem, posilněna pykem a hledající další příležitosti co střelit, nebo si střelit.
Královna chytla z houbiček toxickou psychózu a až do konce svého mizerného života si myslela, že je čajová konvička, a nebo že jí zrcadlo lže. Zrcadlo, které tam ve skutečnosti nikdy neviselo, jelikož královna každý den stála před zdí, ze které jedna služebná ukradla obraz, o kterém nevěděla, že je podvržený. Její osud budeme sledovat v jiné pohádce. Možná.
Princ, jehož srdce bylo naplněno zklamáním a nešťastnou láskou, uznal, že daleko mocnější než láska je závislost.

O Pykolce

11. června 2018 v 2:32
Žila byla mladá dívka, které umřela maminka na předávkování LSD, (bojovala s drakem a ten boj, bohužel, prohrála. Drak ji sežral i se suknicí.) ...a skončila u svých dvou vysmažených sester a zlé macechy. Její tatínek ji však měl rád, především proto, že neremcala, když měla uklízet jeho bordel a popel z kamen.
Jednou měl jet pan tatínek do města. Ptal se Pykolky, co chce z cest přivézt. Odvětila: "Tatínku, přivez mi to, co ti cestou cvrnkne do nosu." Tatínek odpověděl: "Děvče, ty jsi tak nenáročná." Políbil ji na čelo a odjel.
Když se po dlouhých týdnech vrátil, Pykolka byla celá vydeptaná ze své macechy. A do toho všeho tatínek přivezl oříšek. Chápete to. Oříšek. Po všech těch sračkách, které jí macecha způsobila, dostane jen pojebanej ořech. Chápete to. Ořech. Ořech!
Mimochodem, ten ořech vztekle hodila po panu tatínkovi vyfičená veverka z Doby Ledové, protože už ji sralo, že nikdo nevaří dobré pyko.
Ale protože Pykolka byla slušně vychovaná, tak poděkovala, spakovala svůj ořech a vypadla do svého přístěnku pod schody, kde ořechem nasraně jebla o zem.
Pak si všimla, že z ořechu trčí kus papíru. Recept na pyko. Nejlepší v celém království, což se měla zanedlouho dozvědět. Princ totiž vyhlásil pykový bál, kde chtěl najít svou novou manželku, budoucí královnu a zároveň také svou novou vařičku. Tu nejlepší z nejlepších. Protože jeho současná se předávkovala a umřela. Na infarkt. Bylo jí dvacet sedm. Podmínkou bylo, že všechny uchazečky o princovu ruku musí přinést na ochutnávku své vlastní pyko.
Pykolka nelenila a zaúkolovala tatínka. Řekla mu, aby jí z příští cesty přivezl přísady na výrobu pyka, a taky nějaké nádobí. A knihy. A punčocháče. A papírové psaníčka. A nové koště. (Ona sama je docela koště, že.)
Jak se bál blížil, sestry a macecha od Pykolky se snažily uvařit pyko, ale pořád jim to vůbec nešlo. Nakonec se rozhodly využít pyko cikánské ježibaby z druhého konce království, kam se normální gádžo neodvážil, natož vojáci pana krále. Nicméně, dost riskovaly. Ale byly sjetý, tak jim to bylo celkem jedno.
Na bále se princ neskutečně vyndal ze všeho toho ochutnávání pyka. Vařiček se zúčastnilo dvacet pět. Včetně Pykolky v přestrojení za Popelku, která už v té době bravurně zvládala svůj recept.
Princ ochutnával pyko za pykem, jeho nosní přepážka už brečela krev. Měl pár dobrých nájezdů, ale pořád to nebylo to, co hledal. Nakonec přišla řada na Pykolku. Když se k jejímu pyku skláněl s bankovkou, zarazila ho: "Ne, můj pane, zkuste použít tohle!" a podala mu buchnu.
Princ se zarazil, ale neprotestoval. Střelil si, jako by to nedělal poprvé. A byl unešen výš, než sahalo jeho ego. Než se však stihl vzpamatovat z nájezdu, Pykolka byla pryč. Začal jí dojezd a musela být doma dřív než macecha.
Princ vyhlásil hned dalšího dne pátrání po vařičce, která za sebou zanechala jen dojem a papírové psaníčko s velkým kaligrafickým P. Jako Pykolka. Nebo Pyko. Nebo Princ. Nebo Pořádný nájezd. Vyberte si. Není nutno dodávat, že princ se v následujích týdnech vyndal fakt hodně a fakt často. Jezdil od vařičky k vařičce, všechny tvrdily, že jejich pyko je to pravé.
Nebylo.
Nakonec chytil toxickou psychózu a Pykolku nikdy nenašel.
Pykolka si nakonec vzala vařiče ze sousedního království a utekla do domečku uprostřed lesa, kam za ní chodila spousta smažek, včetně její vlastní vnučky, Pykové Karkulky.

Perníková Chaloupka

10. června 2018 v 23:09
Hluboko v lesích žil jeden delaer. Malá ryba. Dealoval jak uměl, ale vůbec mu to nešlo. Všechno párno totiž zfetoval sám, nebo mu kolemjdoucích smažek bylo líto a dával jim pyko zadáčo. Tenhle dealer měl dvě desetileté závislé děti, Jeníčka a Mařenku. Jejich maminka se přešlehla a umřela už dávno, místo pyka jí někdo podstrčil fentanyl smíchaný s omítkou.
A protože tahle malá ryba už neměla love ani na utáhnutí své vlastní závislosti, natož na utáhnutí závislostí svých dvou nenasytných dětí, rozhodl se se jich zbavit.
Vzal je přesmažené v noci do lesa, dal jim každému po gramu na rozloučenou, vyvolal jim stíhu, že je sledujou benga a pak utek.
Děti se po tmě v lese bály, vystíhované, jen s psaníčky v kapsách. Ani buchny jim tu nenechal. Měly jen pár malých bankovek, které šly v nejhorším případě použít jako šňupátka.
"Co budeme dělat?" Zeptala se Mařenka.
"Musíme najít cestu ven z lesa. A nekřič tolik, ti cajti tě jinak uslyší!" zašeptal paranoidně Jeníček.
Pokračovali lesem a sem tam za sebou trousili drobečky pyka, aby v případě potřeby našli cestu zpátky. Co nevěděli bylo, že je sledovala veverka, která utrousené pyko žrala, a pak ji obsadili do vedlejší role v Době Ledové, takže jim to bylo k ničemu.
"Jsou nám v patách!" Zašeptal sotva slyšitelně Jeník.
"Vylezeme na strom a schováme se jim!" Chytla se jeho stíhy Mařenka.
Vylezli na nejbližší strom a dali si menší čáru. A protože byli přejetí, a zornice měli jako talíře, nebylo pochyb, že ten rozmazaný flek co vidí v dáli je světlo.
"Není to policejní stanice?" Pokračoval Jeník ve svých stíhách.
"Moc na výběr nemáme. Jestli je, můžeme udat toho čůráka co se nás zbavil, protože už neměl na pyko. Jsme nezletilí, nic nám nemůžou udělat." zaválela Mařenka.
"Tak teda jdeme."
Jeník neochotně slezl ze stromu a začal si to vykračovat tím směrem, kterým viděl světlo.
Když se děti přibližovaly k jeho zdroji, dříve ho ucítily než uviděly - nebyla to fízlstejšn, byla to varna pyka. Nebylo o tom pochyb. Ten zápach se nedal splést s ničím jiným. A co víc, celá varna byla posypaná perníkem.
Děti si vyměnily pohledy a celé rozradostněné se vrhly na perník. Válely se v něm, šňupaly ho, jedly ho, házely ho po sobě. Poblily se.
V tom se z varny ozval nakřáplý hlas: "Kdo mi to tu žere perníček?"
"To nic, to jen větříček." ozval se Jeník.
"Zasraný počasí, ještě by mohl přijít déšť a všechno to bude naředěný a vsáklý do půdy, místo toho, abych si to šlehla."
Mařenka zašeptala: "Co když zaklepeme a zeptáme se na cestu ven z lesa? Třeba nám dá trochu pyka a nějaké buchny na cestu."
Jeník přikývnul: "Nic jiného nám asi nezbývá."
Děti zaklepaly na dveře varny. Otevřela stará vařička, (shodou okolností sestra babičky Pykové Karkulky) a zamžourala na Jeníčka s Mařenkou.
"Pojďte dál, chudáčci, vypadáte vyhládle! Mám tady spoustu a spoustu jídla které nikdo nejí! A taky musíte být strašně unavení. Pojďte, ustelu vám postele."
Jeníček s Mařenkou si ani nestačili vyměnit vyděšené pohledy, když už už byli vtáhnuti dovnitř. Seděli u rozviklaného stolu a před nimi ležela hromada rohlíků. Noční můra každého feťáka, i toho desetiletého.
"Ale...my nemáme hlad," špitla Mařenka a odstrčila rohlíky.
Ve vařiččině očích blesklo poznání: "AHA! VY JSTE SMAŽKY! To řeknu, pojďte, naředím vám."
Vyprávěli si dlouho do rána, protože měli povídavou. Vymysleli plán, který také zrealizovali: Na otce dětí zavolali benga za zanedbání péče, a děti poslali do pasťáku, kde bylo drog pořád hafo.
V osmnácti odtamtud vystřelili a nastěhovali se k vařičce, která je naučila tajný rodinný recept. Když umřela, převzali řemeslo po ní.
Jejich dobrou kamarádkou se stala i Pyková Karkulka. Začala si něco s Mařenkou, ale moc často se hádaly o dávku, tak se nakonec rozešly.
Na Jeníka s Mařenkou nikdy nikdo neposlal benga, protože měli nejlepší matro v okolí.
Až jednou, když už byli staří, se něco posralo a při varu vybouchli.
Stovky smažek je oplakávaly. Od té doby už pyko nikdy nebylo stejné.
Tak zemřeli poslední vařiči, kteří znali tajnou recepturu Pykové babičky.

KONEC

Heráková Růženka

10. června 2018 v 22:30
Žila byla jedna smažka, která si myslela, že je neplodná. A protože fakt chtěla dítě, jako motivaci přestat brát pyko, šukala se svým manželem, panem králem, jako zaječice.
Jednou se pan král nezfetoval, a souložil svou manželku nenafičený. Konečně se tak zvládl udělat a smažka počala miminko.
Po devíti měsících abstinence se narodila holčička, kterou pojmenovali Růženka, podle barvy její prdele. V den oslavy narození Růženky pozvali rodiče jedenáct dealerů, aby malé princezně něco dali darem.
Všichni jí dávali dary jako semena trávy, pozlacené šňupátko, sadu jehel se stříbrným ostřím, chemikálie k varu a tak podobně. Po jedenáctém dealerovi se objevil jeden, kterého nikdo nepozval, protože mu rodiče dlužili ještě za poslední dávku a nechtěli mu zaplatit.
Tenhle dealer malou Růženku proklel.
Řekl: "V den svých patnáctých narozenin si píchneš jehlu s heroinem a umřeš, spolu s celým královstvím." Šlehnul si svou dávku heráku a rychlostí slimáka se odplazil pryč.
Dvanáctý dealer, poslední, který měl dát Růžence svůj dar se však nad ní slitoval a dal jí jehlu s pykem. Řekl: "Až se předávkuješ tím herákem, nech někoho, ať ti píchne tuto dávku. Speedball tě zachrání."
Dealeři odešli a rodiče s malou Růženkou osaměli.
Pan Král, vyděšen proroctvím herácké smažky vyhlásil zákaz heroinu v celém království. Mohl vyhlásit i zákaz jehel, ale to by si už nemohl střílet a to bylo nepředstavitelné. Byl závislý na jehle víc, než na pyku.
Jak Růženka rostla do krásy, projevovala víc a víc zájmu o experimentování s nejrůznějšími tvrdými drogami. Začalo to alkoholem. Když se prochlastala až do deliria, pokračovala LSD, poté MDMA, ketaminem...a pykem. Pak se z vyprávění stařenky na okraji království (kam až došla, když byla jednou vyfičená na pyku), o existenci jiné drogy. Heráku.
Podívala se na film My děti ze stanice ZOO a přišlo jí, že herák musí být fakt pecka. Přišlo jí, že herák je lepší, než LSD. Než ketamin. Než pyko. Než Detlef.
Začala aktivně shánět někoho, kdo by jí danou drogu sehnal. Až jednou, v den svých patnáctých narozenin zapadla do K-centra, kam ji rodiče poslali pro čisté jehly. Tam potkala feťáka, který se nepodobal nikomu, koho kdy poznala. Neměl rozjeté zornice, ale naopak, měl je malé jako špendlíkové hlavičky.
"V čem jedeš?" Zeptala se zvědavě Růženka.
"V heráku."
Růžence se rozsvítily očička. "Dáš mi zkusit?"
...
Rodiče by byli bývali udělali lépe, kdyby jí o kletbě řekli.
Neřekli.
Růžence byl na lžičce s citronkou naředěn herák, natáhnut do stříkačky a injekčně vpraven do levého předloktí do žíly tvrdé, jako její játra, Růženka zavrávorala na místě a okamžitě šla k zemi. Překop. Překop herákem je celkem průser, protože člověk přestane dejchat. A jak Růženka přestala dejchat, přišel k ní ten starej herák a chtěl jehlu vytáhnout, jenže se o ni taky píchnul a taky odpadl.
Takhle postupně odpadlo celé království, ve snaze zachránit Růženku. Ptáte-li se, kam zmizela ona jehla s pykem, která měla moc Růženku zachránit...skončila už před patnácti lety v žíle její paní mámy.
O sto let později kolem spícího království projížděl mladý feťák se svou partou. Ještě měl všechny zuby, ač holdoval pyku, stejně jako heráku. Šlehat si začal teprve před nedávnem a speedball byla jeho nejoblíbenější droga.
Řekl si, že zkusí království vyrabovat, protože se zdálo, že to ještě nikdo před ním neudělal. Něco nakrade, něco rozprodá a vydělá si tak dostatek peněz na živení své závislosti. Jeho kolegové ho v tom samozřejmě podporovali.
Projížděl na svém statném oři, zpykovaném stejně jako jeho páníček, kolem K-centra, kde viděl nahromaděnou kupu lidí, kteří vypadali, že nedýchají. Začal je okrádat. Zlato, šperky, peníze, drogy. Znáte to.
A uprostřed toho všeho ležela Růženka. V žíle zabodnutá jehla s herákem. Feťákovi zasvítily očka, při představě dávky zdarma, žloutenka nežloutenka.
Jehlu vytáhnul a píchnul se o ni, jako už tolik lidí před ním. Ale...neseklo to s ním. Jeho tolerance byla tak vysoko, že kapka toho nejsilnějšího heráku s ním prostě hnout nemohla.
Došlo mu, co se tady asi stalo a naředil dávku pyka pro Růženku, protože to byl kus baby a viděl v ní svou novou mladou. Věděl, že speedball je to, co Růženka potřebuje.
Střelil jí pyko a Růženka otevřela oči, ihned vyjeté jako autorky této pohádky pro nezvedené děti, a posadila se.
"No tývole," řekla.
Feťák se zasmál. Kolem něj se začali zvedat i další lidé, celé království se probouzelo.
A protože feťák s celou svou družinou měli pyka i heráku až po kokot, sjeli se speedballem všichni.
Největší radost z toho měl pan král, protože po speedballu mu už tak nevadilo, že se mu zřídkakdy postavil.
Feťák s Růženkou odjeli do feťákova doupěte a smažili tam. A pokud se nepřešlehli k smrti, přešlehávaj se tam dodnes.

O Pykové Karkulce

10. června 2018 v 20:45
Za sedmero ulicemi a sedmero paneláky žila byla jedna dívenka. A protože brala pyko, nikdo jí neřekl jinak než Pyková Karkulka. Karkulka brala pyko již od svých deseti let, tedy pět a půl let. Její tolerance byla výše, než Hitlerova pravice, a její žíly tvrdší, než penis jejího dealera, když byl zrovna dobrý.
Jednoho dne maminka s tatínkem, kteří jeli tvrdě v kokainu, poslali Karkulku za babičkou pro další dávku. Sami se totiž předchozí den překopli, a nebyli schopni tam dojít sami. Na cestu dali Karkulce poslední dávku pyka, aby Karkulka měla dost síly na to za babičkou dojít a také láhev absinthu od Žufánka, jako úplatu za kvalitní koks, který babička vždy uměla sehnat v rekordním čase.
I nabodla Karkulka ztvrdlou žílu a vystřelila směr srdce svou dávku, a sebe směr babička.
Babička bydlela hluboko v lese, proto na ni benga nikdy nepřišli. Ani daň z nemovitosti neplatila. Slézaly se za ní smažky z širokého okolí a nikdy nikdo nebyl zklamaný. Babička byla vařič s dlouholetou zkušeností a pověstí přesahující hranice lesa, i přilehlého města.
Karkulka si to vykračovala vysmaženě vykroucenou chůzí do lesa. Už na jeho okraji chytla stíhu, že ji někdo pronásleduje. Neustále se otáčela kolem sebe, ale nikde nikoho neviděla.
Začalo se stmívat. Stíhy nabyly na síle a Karkulce div že nevypadly vyfičené oči, kterýma se rozhlížela.
Kde se vzal, tu se vzal, skočil před ni známý feťák jménem Vlk. O Vlkovi se vedly řeči, že fetuje už přes jedenáct let, ale nikdy si nepíchnul. Karkulce bylo jasné, že pokud se nestane zázrak, nebo nevymyslí něco chytrého, tak se Vlka nezbaví.
"Dej sem pyko," řekl Vlk.
"Nemám. Poslední jsem si šlehla před půl hodinou. Ale zrovna mířím k babičce vařičce, když mi dáš love, přinesu ti pyko přímo z varu."
"Na nějaké poděly nejsem zvědavej. Jdu s tebou."
A tak šli. Karkulka už neměla stíhy, protože byla chráněna Vlkem, který chtěl svoje pyko. Vlk měl trochu stíhy z Karkulky, protože byl moc a připomínala mu jednu buchtu z tekknopárty, kterou v nedávné době navštívil a dlouhé hodiny s ní dělal lásku.
Když uviděli chaloupku babičky vařičky, řekla Pyková Karkulka Vlkovi: "Dej mi love a počkej tady, za chvíli jsem zpátky."
Vlk neochotně vytáhl tisícikorunu a podal ji Karkulce. Ta vyrazila k babičce.
Zaklepala na dveře tajným kódem, který babičce říkal, že jde o Karkulku, ne o benga.
Otevřela dveře celá vysmátá.
Karkulka ale stále měla trochu stíhy, babička vypadala nějak jinak.
"Babičko, proč máte tak velké oči?" Zeptala se Karkulka.
"Neboť jsem sjetá jak pneumatiky na tvé felicii, děvenko."
"A babičko, proč máte tak velké uši?"
"Poněvadž při vaření pyka potřebuješ slyšet, kdy se blíží benga."
"A babičko, proč máte tak velké zuby?"
"Děvenko, přestaň haldit a pojď si šlehnout, akorát jsem dovařila..."
Karkulka tedy přestala stíhovat a haldit, a na babiččin pokyn si naředila a našlehla velkou dávku čerstvého, ještě mokrého pyka.
"Tohle není žádný pseudoefedrin, ale čistý solutan! Takové pyko už nikde nenajdeš!"
Karkulka znalecky přikyvovala. Vyřídila babičce pozdravy od rodičů a převzala několik balíčků koksu, které pečlivě uložila do košíčku. Také zmínila Vlka a předala babičce tisícovku.
Babička odměřila necelý gram pyka a dala ho Karkulce pro Vlka.
V tu ránu Vlk vrazil do chaloupky. "Dejte mi všechno pyko, nebo vás zabiju!"
Vystíhovaná babička se schovala pod stůl, ale čerstvě nastřelená Karkulka byla vyklidněná a zachovala chladnou hlavu.
"Pojď blíž, Vlku, něco ti ukážu."
Zmatený Vlk popošel blíž, aby viděl, co mu Pyková Karkulka ukazuje. Byla to buchna.
"To ti dá vše, co hledáš, po čem toužíš, a ještě něco navíc." Řekla.
"Já si nepíchám," odvětil Vlk.
"Ušetříš na tom. Je to nejekonomičtější a nejšetrnější způsob. Neříkej, že ti už z toho všeho šňupání neodpadávají kusy nosní přepážky."
Vlk se zamyslel. "No dobrá. Zkusit se má všechno. Ale jen jednou! A pak vás stejně okradu! Je čistá?"
"Jako já před šesti lety," odvětila Karkulka.
Vzala pořádnou dávku pyka, ukázala Vlkovi jak naředit, do buchny dala 20 vody a s pykem hladina stoupla o celých 15!
Zaškrtila Vlkovi ruku a našla nejvhodnější žílu. Protože Vlk dlouhé roky na pyku sportoval (byly to jeho záseky), měl fakt dobré žíly. Trefila se na první pokus.
Vlk začal zrychleně dýchat a po několika vteřinách ztratil vědomí.
"Oops," řekla Karkulka.
Babička vylezla ze svého úkrytu a vystíhovaně se zeptala: "Je mrtvý?"
Karkulka zkusila Vlkův tep a zjistila, že je jen v bezvědomí, ale dýchá. "Ne, není."
"Co s ním uděláme?"
"Odneseme do na kraj lesa a zavoláme na záchytku."
A tak se i stalo. Karkulka zavolala záchytku a utekla. Záchytka odvezla Vlka, kde vystřízlivěl, rozhodl se pro detox a pokračující léčbu.
Karkulka domů donesla kokain rodičům a sobě několik gramů pyka.
Sjela se tak, že si přivodila toxickou psychózu.
Babičku nikdy nezavřeli.
A Vlk? Dokud nezrecnul, abstinuje dodnes. O nástřelu se mu ale zdá pořád, každou noc. Někdy i během dne.


*mlask mlask* TREFA!!!
A pohádky je konec.
 
 

Reklama