V pasti drogové závislosti

18. června 2018 v 21:17 | Poison
Když jsem začínala brát perník, nedělala jsem si iluze. Věděla jsem, že nejspíš skončím závislá. Věděla jsem to moc dobře. Ale šla jsem do toho i s tím. Tak moc mě lákaly způsoby, jimiž si člověk může změnit vědomí. O drogách jsem měla načteno vše, co načíst šlo a i proto jsem tušila, jak rychle to se mnou půjde ke dnu. Byla jsem mladá a byla jsem blbá, co dodat. První čára byla všechno, co jsem od ní očekávala...a bohužel, byla ještě i mnohem víc.

Je o deset let později a já právě sedím čerstvě nastřelená v posteli a píšu tenhle článek. Zrovna jsem si píchla a tak necítím nic jako výčitky nebo lítost, i když by pravděpodobně byly na místě obě dvě tyto emoce. Téma týdne mě zaujalo na první pohled. "Ve vlastní pasti." Nic na drogovou závislost nemůže sedět víc. Je to past, bludiště, do kterého se člověk uvrhne sám. Nikdo druhý vám tu první čáru totiž do nosu nenacpe. Ani první jehlu do žíly. Je to čin z vlastní vůle, a časem to bude to jediné, co vám bude připomínat, že vůbec nějakou vůli máte.
Ještě před pár hodinami jsem byla pevně odhodlaná abstinovat, zase. Abstinovala jsem poslední dva dny, dnešek byl třetí, a dneškem jsem taky skončila. Málokdy vydržím déle, než tři dny. V čem vlastně spočívá ta past?
Za těch deset let jsem přišla na to, že ji nevytvářejí drogy. Ne ty, na nichž vzniká "pouze" psychická závislost. Vytváří si ji totiž každý závislý sám.
Začala jsem brát drogy a bavilo mě to, byla to zábava, měla jsem spoustu nových zážitků a prožitků a svět byl v té pubertě najednou takový nějaký barevnější. Tehdy jsem ještě mohla přestat, ale nechtěla jsem.
Teď bych přestat chtěla, ale nemůžu.
Proč?
Protože každá další hodina od chvíle, co z vás vyprchá vaše droga je plná mučivé bolesti, se kterou můžete nakládat jak chcete, ale nikdy ji nic nepřehluší. Nejúčinnějším se prokázal být spánek, ale k čemu to je? K čemu spát, když sníte jen a jen o další dávce? K čemu spát, když se o pár hodin později probudíte do stejné bolesti, s jakou jste usínali, ne-li větší?
Na pervitinu nevzniká fyzická závislost. To ale neznamená, že se při psychických chutích a absťácích nemůžete svíjet v bolestech. Jsou věci jako tahle, které se nikde nedočtete, věci, které se dozvíte jen od závislých, se kterými většinou nemáte tu čest, když se poprvé rozhodujete, zda si dát. Já v pasti už jsem a i když hledám cestu ven a doufám, že ji jednou najdu, nic nemůže zaručit, že v této pasti nezůstanu už napořád. Chutě mě zatím vždycky stáhly zpátky. Psychická závislost totiž není o nic lepší, než ta fyzická. Psychická závislost je zrádná. Nepustí vás ani po dlouhodobé abstinenci a může se vrátit kdykoliv, i když už ji vůbec nečekáte.
Můj život se smrskl na touhnu dostat se z téhle pasti pryč, najít správný východ z bludiště a zase jednou ochutnat svobodu.
Ale už nikdy to nebudu mít tak lehké, jako jsem to měla ve chvíli, kdy jsem stála nad svou první čárou a chystala se udělat tu největší chybu svého života. Stála jsem před ní a mohla jsem odejít. Bez absťáků, bez chutí, bez bolesti. Svobodná.
Neudělala jsem to.
A jestli bych mohla mít jediné přání, bylo by to tohle: Když se náhodou ocitnete ve stejné situaci, jako já před deseti lety, vzpomeňte si na mě. Vzpomeňte si na jeden bezvýznamný článek, který jste četli, když jste surfovali po internetu a vzpomeňte si, že jedna náhodná feťačka vás prosí, ať si to rozmyslíte.
První čáru si můžete dát kdykoliv. Dnes, zítra, za rok, nebo ideálně nikdy.
Ale vzít ji zpět?
To už nejde. Možná si myslíte, že vás by se závislost týkat nemohla, protože to přece uděláte jen jednou. Nebo protože můžete přestat kdykoliv budete chtít. Ale pravdou je, že ta první lajna, která bude stát před vámi je jako to lano, na kterém právě balancujete. Stačí jeden chybný krok a ocitnete se ve stejné pasti, v jaké se nacházím já. Ve vězení, kde jste si sami svým věznitelem a kde klíče od cely jsou zastrčené v zámku vaší vlastní rukou.
Pravdou je, že z pasti vede jediná cesta ven. A pravdou je, že celou dobu tu cestu znáte. A tou možná nejkrutější pravdou je, že se po ní ve skutečnosti vydat nechcete. Protože touha chtít je to jediné, co závislý potřebuje k abstinenci. A bohužel je to většinou také to jediné, co závislému chybí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 18. června 2018 v 21:46 | Reagovat

Aj také príbeh píše život a človek

2 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 18. června 2018 v 22:56 | Reagovat

V mládí jsem se často chovala jako neřízená střela a to mě dostávalo do zajímavých situací. Po pravdě já se sama se sebou nikdy nenudila a tak mě drogy nikdy nezajímali. Život jsem měla i tak pestrý dost. No přeju ti hodně síly a vytrvalosti na cestě za svobodou.

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 19. června 2018 v 9:10 | Reagovat

Hodně náročná výpověď o závislosti. Zde na drogách, jinde v přejídání, jinde v dalším zlozvyku. Ne ze všech je snadné se dostat. Děkuji za otevřenou výpověď a zařazuji tě do Výběru TT. Děkuji za všechny, kdo případně stojí před první "čárou", dortíkem nebo lhaním atd... :-)

4 Zlomený meč Zlomený meč | E-mail | Web | 19. června 2018 v 19:10 | Reagovat

Páni, to je teda hustý :( Přeju ti, ať se z toho jednou vyhrabeš a už zůstaneš nahoře...

5 Lux Lux | Web | 25. června 2018 v 14:25 | Reagovat

Tak snad se z tvého přiběhu alespoň někdo další poučí. Tobě nezbývá než se buď utápět ve vlastní bezmocnosti nebo sebrat veškerou chuť žít, veškerou odvahu a zkusit se z toho vymotat. Hodně štěstí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama