Sněhurka a sedm dealerů

11. června 2018 v 15:47 |  Prznění pohádek
Žila byla jedna fetka, kterou její ne-tak-zlá macecha nechala zavřít do léčebny, protože už se nemohla dívat na to, jak její nevlastní dcera rozprodává veškerý rodinný majetek, aby měla love na trochu párna. Dali jí tam přezdívku "Sněhurka", kvůli jejím sněhobílým končetinám, které se špatně dokrvovaly, no a samozřejmě také kvůli její nehynoucí lásce ke sněhu. Ne tomu z vody, ačkoliv i tento se ve vodě rozpouštěl. V léčebně se jí ale moc nelíbilo, protože tam bylo málo drog, a bez párna neměla pocit, že žije. Proto po měsíci a půl zdrhla a potloukala se ulicemi a lesy na vlastní pěst.
Kudy chodila, tudy hledala něco, co by šlo střelit, nebo si střelit. Nemusíme dodávat, že střílet si šišky, popřípadě oříšky od vyfičené veverky z Doby Ledové by nebylo úplně na místě. Sněhurka chytala chutě a absťáky. Měla deprese z toho, že nemůže najít žádné drogy a nemá se čím sjet. Prožívání reality naplno nikdy nebylo jedním z jejích koníčků. Její dopamin byl pořád vyčerpaný z posledního pykového tahu, proto se v slzách zhroutila uprostřed lesa, celá vyklepaná, neschopna pokračovat dál. (I v tuto chvíli si však říkala, že má takové chutě jen proto, že chce fetovat. Kdyby nechtěla, může kdykoliv skončit, že jo. Není přece závislá, jak se do ní snažili vtlouci v léčebně. I kamarádi. I dealeři. I náhodní kolemjdoucí, když kolem nich procházela s buchnou zapíchnutou v ruce a fanaticky křičela: "DÁM TO DO HRČI!")
V nedalekém hradě bydlela zlá královna. Lesy okolo jejího hradu byly plné houbiček. Královna totiž vlastnila kouzelné zrcadlo, ukazující cokoliv si řekla, které fungovalo jedině na houbičky. Nebo tak nějak si to aspoň vyhaldila, když zrovna byla v pasti houbičkového opojení.
Královna se každý den ptá svého kouzelného zrcadla: "Zrcadlo, zrcadlo pověz mi, kdo je v zemi zdejší nejvysmaženější?" Královna by pokaždé přísahala, že zrcadlo řeklo, že ona, její poddaní by si to však nemysleli a koukali na ni jako na smažku, kterou skutečně je.
Jednoho dne, tedy dnes, však zrcadlo ukázalo něco úplně jiného. Dívku s tak velkým problémem, že ani Chuck Norris by si s ním neporadil. A to ani kopem s otočkou z boku. Královna ve svých haluškách začala uvažovat, zda náhodou nemá halušky. "To není možné," zašeptala a sežrala další dávku houbiček, ze které by se už normální smrtelník nevzpamatoval bez trvalých následků, nebo hospitalizace na přilehlém psychiatrickém oddělení. Začala spřádat plán, jak se stát znovu největší fetkou v širokém okolí.
Mezitím v lese naši ubohou smažku našlo sedm bratrů - dealerů, kteří brali již od tak útlého věku, že to nepříznivě ovlivnilo jejich vzrůst. Pyko totiž způsobilo, že vyrostli do výšky stopětadevadesáti centimetrů. Plus mínus nějaký decimetr. Spíš plus. (Pozn. redakce: víme, že pyko tohle nezpůsobuje, ale neberte nám radost.)
I tito dealeři se ujali zesláblé, absťáky umořené feťačky Sněhurky, a naládovali jí žílu pykem. Sněhurka byla tak zesláblá, že nájezd zaznamenala až v jejich lesní chajdě...no, nač zbytečné eufemismy, bylo to prostě smradlavé feťácké doupě, kde se sdílely buchny i několik týdnů. Ale ani žloutence se tam nelíbilo, takže bylo všechno v cajku. Naopak - Sněhurka se zde cítila jako doma. Kdyby někdy nějaký domov měla. Dokonce i jeden z bratrů, který si nad ní pod rouškou tmy rozepínal pásek, jí připomněl zážitky z dětství. "Dus mě, tatínku." zašeptala Sněhurka pod fousy, které si vyhaldila.
Královna mezitím vymyslela geniální plán na to, jak získat zpět své prvenství v tom, kdo je nejvíc víte kde. Přesně tam. Geniální ten plán bohužel přišel ze všech lidí na světě jen a jen jí. Jinak byl dost podlý i na známého feťáka Vlka, který však královně nesahal ani po piču. Královna vymyslela, že v přestrojení navštíví feťácké doupě, a nabídne Sněhurce lék na dojezd. Meloun napuštěný směsí bourbonu a mefedronu a velkého množství syntetických opiátů. Teda...pokud královně někdo nepopletl cedulky na baňkách. Možná obětovala své padesátileté víno. To už se nikdy nedozvíme. Cílem zkrátka bylo Sněhurku odrovnat a způsobit jí tak příšerný stav, že už se Sněhurka nikdy žádné drogy nebude chtít dotknout ani svým dildem, které by jistě měla, kdyby všechny peníze neprosmažila.
Královna dorazila do feťáckého doupěte. Nepřišlo jí vůbec divné, že to tam smrdí víc než u ní na hradě, podle čehož jí mohlo dojít, že největší smažka fakt není.
Protože je to královna, ani neklepala na dveře a rovnou zatáhla za kliku, která byla pochopitelně zamčená zevnitř. Nikdo nebude krást drogy sedmi dealerům. NIKDO. Ne za naší hlídky. Nejstarší z dealerů měl tak vypěstovanou toleranci, že byl dost při smyslech na to, aby zaslechl šramocení u dveří. I odebral se dveře otevřít. Královnina zjevu se lekl, stejně jako se královna lekla zjevu dealera. Pravděpodobně poprvé viděla, jak vypadá skutečná smažka.
"Tyvole koho to sem veverky nesou, už zas ňáká pozérka, co si hraje na velkou smažku?" řekl dealer. Královna trpěla hraniční poruchou osobnosti a proto její reakce byla velmi hlasitá a nepřiměřená: "JDI DO PRDELE TY FETUJÍCÍ PŘIZDISRÁČI, NESU MEDUCÍNU NA DOJEZDY. Vo vaše laciné drogy nemám zájem."
Dealer byl naštěstí flegmoš, a tak pokrčil rameny a myslel si něco o prdeli. Fetoval už tak dlouho, že žádné dojezdy neměl, ale jeho nejmladšímu bratrovi na to trpěly prodeje, když trávil celé dny v posteli na dojezdu. "Ukaž co neseš, ježibabo." Královna spolkla nadávku a vytáhla z košíku meloun.
"To je meloun." řekl dealer.
"To je medicína!" řekla královna. "Nemáte tam náhodou někoho, na kom to můžete vyzkoušet? Však víte, nějakou zoufalou trosku, co jste našli náhodou v lese?"
A dealer na to, rozradostněně: "Náhodou máme!" A vůbec mu nepřišlo divné, jak k té informaci ježibaba přišla, protože zoufalé trosky je navštěvovaly každou chvíli. (Ne vždy dobrovolně.)

O pár minut později se již Sněhurka ládovala melounem. Její mozek byl v takovém stádiu rozkladu, že ač jí bylo strašně zle, obvinila z toho meloun a prohlásila, že melounu se už nikdy nedotkne. To byly její poslední slova, než sebou sekla.
Královna se usmála pod knírek, kterého si přes všechny haldy nevšimla a služebnictvo se jí příliš bálo na to, aby ji na to upozornilo. S pocitem naplnění odešla.
Dealeři nevěděli co se zoufalou troskou dělat, a protože už je sralo, že ty ztracené případy byly čím dál ošklivější a ošklivější, vystavili ji jako odstrašující příklad do křišťálové rakve uprostřed lesa. Swarowski (TM).
Jednoho ošklivého dne, že by Vlka ven nevyhnal, kolem projížděl princ. Nebyl to ledajaký princ! Byl to abstinent. Naprosto čistý. Něco takového tento les ještě nikdy neviděl a dealeři taky ne. Jeho střízlivost prozářila temný les a zavedla jej až na mýtinku s křišťálovou rakví. Princ v dobré víře přistoupil k rakvi, a nemohl si nevšimnout, jak se dívka pochybného vzezření zmítá v bolestech a v deliriu. Všiml si také, že má u sebe dívka psaníčko s velkým kaligrafickým P jako Poslední Pomoc. Nebo Pyko. Si vyberte. Princ se navzdory všem předpokladům do dívky na první pohled zamiloval. Blázen.
Otevřel rakev a pro psaníčko se natáhl. To však neměl dělat! V momentě, kdy se jeho prst jen zlehka dotkl psaníčka, dívka procitla a celý obsah psaníčka slastně vyšňupala a prince poslala tam, kde to neprozářila ani jeho chvályhodná střízlivost.
Královna se toho dne opět tázala svého zrcadla, kdo je v zemi zdejší nejvysmaženější. A zrcadlo opět ukázalo trosku, kterak si to šťastně vykračuje lesem, posilněna pykem a hledající další příležitosti co střelit, nebo si střelit.
Královna chytla z houbiček toxickou psychózu a až do konce svého mizerného života si myslela, že je čajová konvička, a nebo že jí zrcadlo lže. Zrcadlo, které tam ve skutečnosti nikdy neviselo, jelikož královna každý den stála před zdí, ze které jedna služebná ukradla obraz, o kterém nevěděla, že je podvržený. Její osud budeme sledovat v jiné pohádce. Možná.
Princ, jehož srdce bylo naplněno zklamáním a nešťastnou láskou, uznal, že daleko mocnější než láska je závislost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama